Dnes může budoucí podnikatel vyřídit živnost, založit si web a začít shánět první zákazníky během poměrně krátké doby. Před několika staletími byla cesta k vlastní řemeslnické dílně podstatně delší. Mladý člověk se nejprve učil u mistra, potom pracoval jako tovaryš a v řadě řemesel se vydával také na vandr, aby získal zkušenosti v cizích dílnách. Teprve poté mohl usilovat o postavení mistra a vlastní živnost.
Tovaryšský vandr přitom nebyl jen romantickým putováním s uzlíkem přes rameno, jak jej někdy známe z pohádek. Byl součástí tehdejšího profesního světa a v určitém smyslu připomínal kombinaci zahraniční stáže, odborné praxe a budování pracovních kontaktů.
Cech rozhodoval, kdo může řemeslo provozovat
Řemeslné podnikání ve středověkých a raně novověkých městech bylo úzce spojeno s cechy. Ty sdružovaly řemeslníky stejného nebo příbuzného oboru a jejich pravomoci sahaly mnohem dál než u dnešních profesních asociací.
Cechy chránily zájmy svých členů, regulovaly konkurenci, dohlížely na jakost výrobků a zasahovaly například do nákupu surovin či odbytu zboží. Měly vlastní pravidla, vedení v čele s cechmistrem a významnou roli hrály také při odborné přípravě budoucích řemeslníků. V českých zemích se cechy rozvíjely zejména od pozdního středověku.
Pro mladého člověka tedy nebyla cesta k samostatnému podnikání jen otázkou toho, zda dokáže vyrobit dobré boty, stůl nebo sud. Musel projít prostředím, které mělo své předpisy, zvyklosti a hierarchii.
Zjednodušeně vedla profesní dráha od učně přes tovaryše k mistrovi. Konkrétní pravidla se však lišila podle města, období i samotného řemesla, takže bychom neměli tehdejší cechovní systém chápat jako jeden jednotný „zákoník“ platný všude stejně.
Proč se tovaryši vydávali do světa?
Po vyučení se z učně stával tovaryš. Řemeslo už ovládal, ale ještě neměl postavení mistra. A právě v této etapě života přicházel v některých oborech na řadu vandr.
Smysl byl velmi praktický. Tovaryš mohl poznat práci jiných mistrů, nové pracovní postupy, odlišné styly a způsoby organizace dílny. Putování zároveň přispívalo k přenosu řemeslného know-how mezi městy a oblastmi.
Tradice vandrování řemeslnických tovaryšů je doložena v evropském prostoru po staletí. Německá komise UNESCO, která dnešní tradici známou jako „Walz“ zařadila do celoněmeckého seznamu nehmotného kulturního dědictví, uvádí, že její kořeny sahají částečně až do vrcholného středověku a souvisejí právě s výměnou řemeslnických znalostí mezi jednotlivými oblastmi.
Vandr tedy nebyl dovolenou před tím, než se člověk „usadil“. Byl způsobem dalšího profesního vzdělávání.
Dnešní podnikatel by možná řekl: zkušenosti z více firem jsou k nezaplacení. Tovaryš před několika staletími by patrně použil jiná slova, princip byl ale podobný.
Přijdu do města. A co teď?
Velmi konkrétní představu o životě vandrujícího tovaryše nabízí předměty, které se dochovaly v českých muzeích.
Muzeum hlavního města Prahy má například ve svých sbírkách vandrovní knížku Havla Vogela z roku 1827. Muzeum popisuje i to, co se s příchozím tovaryšem dělo. Po příchodu do města zamířil do cechovního domu neboli herberku; pokud cech vlastní sídlo neměl, hlásil se u cechmistra. Dostal jídlo a nocleh a následně se pro něj hledala práce.
A teď přichází detail, který dobře ukazuje, že vandr skutečně znamenal pohyb z místa na místo.
Když pro tovaryše žádný mistr práci neměl, musel podle popisu Muzea hlavního města Prahy následující den pokračovat dál. Na cestu mohl obdržet drobný příspěvek označovaný jako „Geschenk“. Pokud práci získal, pobýval ve městě obvykle jeden až tři měsíce.
Žádné rozesílání životopisů, videohovory ani pracovní portály. Tovaryš přišel do města osobně a hledal mistra, u něhož by mohl nějaký čas pracovat.
Z pohledu dneška je zajímavé, že současně získával zkušenosti i něco, čemu bychom dnes říkali profesní síť kontaktů.
V Praze se potkávali tovaryši z různých koutů Evropy
Že řemeslnický svět nebyl uzavřený jen do hranic jednoho města, dokládají také další předměty z pražských sbírek.
Na holbě tovaryšů mečířů z roku 1795 jsou uvedena jména řemeslníků pocházejících mimo jiné z Prahy, Berlína, Drážďan a Esslingenu. Na konvici pražských soustružnických tovaryšů z roku 1705 zase najdeme jména lidí z Norimberku, Bamberku, Lince, Brna a dalších míst.
To je možná jeden z nejzajímavějších aspektů celého vandrování. Řemeslník, který většinu života pracoval rukama, mohl mít překvapivě mezinárodní profesní zkušenost.
Techniky, nápady a pracovní postupy se tak nepřenášely jen prostřednictvím knih. Putovaly Evropou spolu s lidmi.
Z tovaryše mistrem. A nestačilo jen říct: „Já to umím“
Další metou bylo mistrovství. Také zde se konkrétní požadavky jednotlivých cechů lišily, v řadě z nich však uchazeč prokazoval své schopnosti vytvořením mistrovského kusu.
Nešlo vždy o nějaký obyčejný výrobek.
Ve sbírkách Muzea hlavního města Prahy se například dochovala sokolnická lovecká taška z roku 1725, která byla mistrovskou prací cechu brašnářů. Má šest kapes, složité kování a bohatou výšivku. Na samotném předmětu se dokonce nachází německý nápis oznamující, že tento „mistrovský kus“ byl vyroben roku 1725.
Dochovala se také mistrovská práce pražského cechu pasířů z roku 1820 v podobě velké schránky s výjevem Poslední večeře.
Mistrovská práce tak byla něčím mezi odbornou zkouškou a portfoliem. Uchazeč nemusel jen tvrdit, že řemeslo ovládá. Musel to předvést.
Český řemeslník, který prošel celou cestu
Pěkným konkrétním příkladem je jihočeský zedník a štukatér Jakub Bursa, jedna z výrazných osobností jihočeské lidové architektury 19. století.
Publikace Národního památkového ústavu věnovaná jeho životu sleduje právě cestu od učení zednickému řemeslu přes tovaryšský vandr až k mistrovské zkoušce a práci vlastní dílny. Bursa je navíc zajímavý ještě něčím: své stavby někdy opatřoval charakteristickými nápisy a podle NPÚ patřil k prvním jihočeským lidovým řemeslníkům, kteří své práce záměrně podepisovali.
Dnešními slovy bychom skoro mohli říct, že si budoval osobní značku.
Jeho zákazníci samozřejmě nesledovali profil na sociální síti. Mohli ale poznat rukopis konkrétního řemeslníka přímo na domě.
Vlastní dílna nebyla samozřejmost
Cechovní systém měl jednu vlastnost, která by dnešního zastánce volného podnikání příliš nepotěšila: vstup na trh mohl výrazně omezovat.
Cechy chránily členy před konkurencí a kontrolovaly, kdo a za jakých podmínek smí určité řemeslo vykonávat. Na druhou stranu současně dohlížely na kvalitu práce a odbornou přípravu.
Zásadní změna přišla v habsburské monarchii s živnostenským řádem z roku 1859, který vstoupil v účinnost 1. května 1860. V českých zemích znamenal konec dosavadního cechovního systému a přechod k principu svobodnějšího provozování živností. Původní cechovní korporace postupně nahradila živnostenská společenstva.
Tím se svět řemeslného podnikání zásadně proměnil.
Tradice učňů, tovaryšů a mistrů ale samozřejmě nezmizela ze dne na den. A některé její stopy lze v odborném vzdělávání najít dodnes.
Tovaryšský vandr vlastně není tak zastaralá myšlenka
Když odhlédneme od historických pravidel a cechovních omezení, skrývá se ve vandrování velmi současná myšlenka.
Než člověk začne podnikat sám, je užitečné vidět, jak stejnou práci dělají jiní. Pracovat v několika dílnách. Poznat různé zákazníky. Naučit se jiné postupy. Odjet za zkušenostmi jinam a vrátit se s něčím, co doma nikdo neumí.
Dnes tomu říkáme praxe, stáž, pracovní pobyt v zahraničí nebo profesní rozvoj.
Před několika staletími si tovaryš sbalil své věci a vyrazil na vandr.
A přestože dnes k otevření většiny živností nepotřebujeme několik let putovat od mistra k mistrovi, jedna věc se příliš nezměnila. Živnostenské oprávnění může potvrdit, že člověk smí podnikat. Zákazníka však nakonec zajímá především něco jiného: zda své řemeslo opravdu umí.
TÉMA: Živnost na vedlejší činnost? Co byste měli vědět
Použité a doporučené zdroje: Sociologická encyklopedie Sociologického ústavu AV ČR – heslo Cech ; Muzeum hlavního města Prahy – Vandrovní knížka Havla Vogela a sbírka cechovních předmětů ; Deutsche UNESCO-Kommission – Handwerksgesellenwanderschaft Walz ; Národní památkový ústav – Jakub Bursa a jihočeská venkovská architektura ; Archiv hlavního města Prahy a Česká obchodní inspekce k živnostenskému řádu z roku 1859.
foto / archiv LNR (AI)
